Do Milána jsme s kamarádkou jely s nejmenovanou cestovní kanceláří, která měla v programu zájezdu dva hlavní taháky:
Prvním byla návštěva kostela Santa Maria delle Grazie se známou freskou Leonarda da Vinciho Poslední večeře Páně a druhým neopakovatelný zážitek ze shlédnutí opery Claudia Monteverdiho v La Scale.
Vidina operního představení v La Scale byla velmi lákavá, ale pod vlivem ceny vstupenek a představy, jak si po celodenním chození po Miláně nazujeme na bolavé, nateklé nohy lodičky, oblékneme večerní róbu a nadšeně vyrazíme do divadla nás natolik zviklala, že jsme si lístky raději neobjednaly.
Do Milána jsme se těšily, neboť jsme obě milovnice historie, umění a kulturních památek všeho druhu. Ze všeho nejvíc nás vzrušovala představa, že na vlastní oči uvidíme Poslední večeři páně.
Asi týden před odjezdem nám přišel od cestovní kanceláře dopis s upřesněným programem zájezdu, který mezi jiným obsahoval sdělení, že k velké lítosti cestovní kanceláře italská společnost nezajistila rezervaci vstupenek na Poslední večeři Páně v požadovaném termínu, proto slavný obraz pravděpodobně neuvidíme. Cestovní kancelář se ještě bude snažit udělat, co bude v jejích silách....
Uvažovaly jsme, že cestu zrušíme, ale pak jsme si uvědomily, že tam na nás čeká spousta jiných krásných a zajímavých památek, které by byla škoda nevidět.
Miláno, hlavní město Lombardie je po Římu druhé největší italské město. Je světově proslulým centrem módy, obchodu, finančnictví, sportu, průmyslu a co nás hlavně zajímalo - historických památek.
Jeho historie sahá až do počátků našeho letopočtu, kdy zde byla založena původní keltská osada. Ale již ve třetím století získalo Miláno status města a za vlády Diokleciána se stalo hlavním městem Západní Římské říše.
Později prošlo různými bouřlivými obdobími, kdy bylo dokonce několikrát úplně zničeno, ale vždy se znovu vzpamatovalo a dále rozvíjelo, až se ve středověku stalo významným kulturním a obchodním centrem.
Historie Milána se do určité míry prolnula i s naší historií, když zde byl 6.ledna 1355 v románské bazilice sv. Ambrože korunován Karel IV. železnou Lombardskou korunou na italského krále. Koruna byla samozřejmě zlatá, bohatě zdobená smalty a drahokamy, železný byl pouze proužek na vnitřní obroučce, údajně vytvořený z roztaveného hřebu z Kristova kříže.
V roce 1395 se Miláno stalo vévodstvím. Vládnoucí rod Viscontiů v roce 1447 vymřel a po krátkém období republiky město získal rod Sforzů, který se zasloužil o jeho rozkvět a přestavbu ve stylu italské renesance.
Hrad Castello Sforzesco, který byl postaven na místě původní pevnosti Viscontiů, byl Sforzy přestavěn a rozšířen. Dnes je zde několik muzeí.
Absolutní dominantou Milána je Duomo di Milano – nádherná katedrála postavená celá z bílého mramoru se spoustou věží a věžiček, které lze vidět docela z blízka, pokud si vystojíte dlouhatánskou frontu na vstupenku. My jsme ji vystály a nelitovaly jsme, neboť platila nejen pro prohlídku Dómu a výstup na věže, ale ještě do několika dalších objektů.
Stavba kostela trvala skoro 600 let. Dokončena byla v roce 1805, kdy se zde Napoleon nechal korunovat králem Itálie.
Naproti Dómu lemuje náměstí Piazza del Duomo královský palác Palazzo Reale, původně sídlo rodu Sforzů, kde je velké muzeum fragmentů ze stavby Dómu – Museo del Duomo.
Na druhé straně náměstí je vchod do nádherné pasáže Galleria Vittorio Emanuele II., která vede na náměstí Piazza dela Scala, kde stojí světoznámá opera La Scala. Nechala ji postavit Marie Terezie na místě původního divadla Teatro Ducale, které vyhořelo. Uprostřed náměstí stojí socha Leonarda da Vinciho.
V budově opery je také muzeum La Scaly, které mimo překrásnou sbírku nejrůznějších historických hudebních nástrojů a galerii portrétů operních pěvců a hudebních umělců, kteří kdy v La Scale působili umožňuje také prohlídku vnitřních prostor divadla. Je možno podívat se i do lóží, odkud je vidět celé hlediště i jeviště.
Úžasný zážitek skýtá také Pinacoteca di Brera, galerie, kde jsou k vidění ty nejcennější umělecké sbírky. Byla postavena za vlády Napoleona podle pařížského Louvru.
Za tři dny v Miláně jsme toho viděli opravdu hodně.
Prohlédli jsme si nádherné kostely jako třeba chrám Santa Maria delle Graztie nebo San Maurizio al Monastero Magiore a mnoho jiného.
Ti, kdo si zaplatili drahé operní představení byli poněkud zklamáni. Neměli dobrá místa v hledišti, neseděli vedle svých partnerů, ale každý úplně jinde, někdo dokonce na židlích bez opěradla, což muselo být velmi nepohodlné.
Na zpáteční cestě z Milána jsme ještě navštívili klášter Certosa di Pavia. Byla to skutečně ta pomyslná třešnička na dortu. Nádherná architektura celého kláštera a doslova dech beroucí vnitřní výzdoba kostela, to vše v nás zanechalo nezapomenutelný dojem.
I když jsme neviděly Poslední večeři Páně, pro kterou jsme se původně na zájezd přihlásily, viděly jsme toho tolik, že jsme rozhodně nelitovaly.
