Jak jsem bojovala s nemocí

Toto povídání je staré 10 let a  mým blogům se poněkud vymyká. Ale protože je bohužel stále spousta lidí, kteří bojují s nemocí, jejíž název, snad z pověrčivosti, zásadně nevyslovuji, je toto téma stále aktuální.  

Když jsem si koncem listopadu 2011 nahmatala něco nedefinovatelného v prsu, propadla jsem panice. Stalo se to jednoho večera, kdy jsem vylezla ze sprchy, hodila na sebe osušku a utírala se. Tuhle rutinní záležitost jsem dělala dvakrát denně, vždy ve spěchu. Večer abych byla rychle v posteli a ráno abych byla včas v práci. Tenhle večer jsem nespěchala - druhý den jsem měla volno a tak jsem nepotřebovala jít zrovna brzy spát. Pomalu a v klidu jsem utírala kapky, které po mně stékaly. A náhle jsem si všimla  podivně sklopené  bradavky. Zkoušela jsem ji narovnat, ale vracela se do původní polohy. Prohmatala jsem její okolí a měla pocit, že cítím tužší tkáň, ale nebyla jsem si tím jistá. Polila mne vlna hrůzy, ani jsem si nechtěla domyslet, co to všechno může znamenat. Hlavu jsem měla v jednom ohni, nemohla jsem usměrnit myšlenky, nemohla jsem se přinutit reálně uvažovat. Šla jsem si lehnout, ale spát jsem nemohla. Hlavou mi táhla spousta úvah. Jak se to mohlo stát zrovna mně? Proč? Jestli se potvrdí moje nejhorší obavy, jak to řeknu dětem? Co řeknu mamince, které je 92 let - jak se smíří s tím, že možná přežije svoji jedinou dceru? Zabije ji to! Nakonec jsem si vzala silný prášek na uklidnění  a usnula jsem. Spala jsem neklidně, zdály se mi podivné šílené sny, z nichž jsem si ráno nic konkrétního nepamatovala.
   Ráno jsem se ve sprše opět přesvědčila, že nešlo jen o zlý sen, ale že stojím tváří v tvář nějaké nové děsivé skutečnosti. Potřebovala jsem mít jistotu. Vědět, co se děje. V skrytu duše jsem doufala, že to třeba nic nebude, i když podvědomě jsem cítila, že moje chabá naděje se nepotvrdí. Někde jsem četla, že změna tvaru nebo polohy bradavky je příznak nádoru prsu. Plná obav jsem se tedy vydala k mému gynekologovi. Lékaři bylo na první pohled jasné o co jde a tak mne poslal rovnou na onkologii.
    Prostředí onkologického oddělení  nemocnice na mne nepůsobilo zrovna uklidňujícím dojmem. V suterénu staré nemocniční budovy byla dlouhá chodba a na jejím konci velká čekárna. Obojí do posledního místa zaplněné čekajícími lidmi. Další pacienti postávali před sesternou a ordinacemi lékařů. Zdálo se mi neuvěřitelné, že všichni jsou tady ze stejného důvodu. Jak to že je jich tolik? Jak to asi snáší, jak to prožívají? Mají naději, nebo je jejich boj marný? A bojují vůbec, nebo to vzdávají? Všichni tam seděli zahloubání do sebe, někteří s sebou měli doprovod někoho blízkého, s kým občas něco prohodili. Nebyl to povzbudivý pohled. Ticho přerušovala pouze občas vycházející sestra, která si od nově příchozích brala doporučení lékaře, kartičku zdravotní pojišťovny a potvrzení o zaplacení třicetikorunového poplatku. A lékaři, kteří si volali pacienty do ordinace.
Když na mne došla řada, podala jsem sestře doporučení mého gynekologa a kartičku pojišťovny, ale neměla jsem zaplacený poplatek - nevšimla jsem si, že v chodbě visí automat na poplatky.   Podle instrukcí sestry jsem ho tedy  našla, ale neměla jsem u sebe drobné v mincích, které přijímal - nebral pětikoruny. Požádala jsem okolo sedící, zda by někdo neměl drobné na výměnu. Většinou zavrtěli hlavou nebo nereagovali vůbec, ale pak se jedna paní přece jen podívala do peněženky a peníze mi směnila. Vrátila jsem se do fronty u sesterny a tentokrát už bylo všechno v pořádku. Sestra mne vzala dovnitř, aby se mnou sepsala všechny potřebné papíry. Když mi dala k vyplnění formulář, do kterého jsem měla zapsat osoby, kterým mohou být podávány informace o mém zdravotním stavu, všechno se ve mně sevřelo. Už jsem se viděla, jak někde bezvládně ležím v nemocnici napojená na přístrojích a různých hadičkách a mým dětem někdo podává informace, se kterými se budou muset nějak vyrovnat.  Bylo mi jasné, že se o mne budou bát. Jeden z mých synů prožíval právě velké osobní a rodinné problémy. Chtěla jsem mu pomoci, být mu oporou a ne  mu  ještě přidávat další starosti. Měla jsem neurčitý, ale vtíravý pocit viny, že mým dětem zkomplikuji život.
Seděla jsem v čekárně s hlavou úplně vymetenou a nedovedla si vůbec představit, co mne čeká. Z jedněch dveří vycházela usměvavá paní doktorka, která pacienty vesele vítala, z druhých vážný, zachmuřený lékař, který mi připomínal záporného hrdinu jedné detektivky z televizního kurzu angličtiny, který jsem kdysi sledovala.  V duchu jsem doufala, že se dostanu k té sympatické paní doktorce, která samozřejmě také hned uvidí, že něco není v pořádku, ale určitě mne uklidní, že to třeba není zhoubné. Naprosto se mi k ní nehodily špatné zprávy. Za chvíli si mne skutečně zavolala. Prohlédla mne a sdělila mi s úsměvem, že jde o nádor velký nejméně 2x2 cm a poslala mne na mamograf. Na můj nesmělý dotaz, jestli si myslí, že je to zhoubné opět s úsměvem odpověděla, že zhoubné je to na sto procent. Nechápala jsem, jak to pozná bez dalších vyšetření. Řekla, že to  spolehlivě pozná pohmatem. 
   V tu chvíli mi to v hlavě sepnulo a začala jsem horečně přemýšlet, co budu dělat. Potřebovala jsem ten krutý verdikt slyšet, aby ze mne spadla ta úděsná nejistota. Nevěděla jsem zatím, co všechno mne čeká, ale vzpomněla jsem si na dietu, kterou se vyléčila před léty moje sousedka z velmi těžkého stadia rakoviny, kdy ji otevřeli, zašili a poslali domů umřít. Tou dietou se skutečně vyléčila. Potkávala jsem ji ještě 20 let po operaci a byla stále zdravá, nikdy se jí nemoc nevrátila. Tehdy, v roce 1991 ji lékaři, když viděli, že se navzdory prognóze zotavila, přesvědčili aby se nechala po několika měsících znovu operovat. K jejich úžasu nebyla po rakovině ani památka. Po tom, co případ odvysílala televize žádala ji spousta lidí o zaslání její diety. Tehdy nebyly běžné kopírky, v našem městě byla jediná . Abych jí i těm nemocným pomohla, chodila jsem tam dietu kopírovat  aby ji mohla lidem rozesílat. Sama jsem si také jednu kopii nechala a dosud jsem ji měla schovanou.
    Mamograf předběžnou diagnózu potvrdil, avšak nádor byl větší . Požádala jsem lékařku o detailní informace, chtěla jsem slyšet všechno „natvrdo“, abych věděla přesně, co mne čeká a s čím budu muset bojovat. Paní doktorka mne tedy nešetřila.  Řekla mi, že nádor je příliš velký na to, aby se dal vyjmout, proto musím počítat s amputací celého prsu. Dostala jsem žádanky na biopsii a různá další vyšetření, která měla potvrdit nebo vyloučit případné metastázy. Všechno to znělo hrůzně, ale paní doktorka svým úsměvem a způsobem, jak tyhle jobovky sdělovala dokázala neuvěřitelné - když jsem od ní odcházela, znala jsem krutou skutečnost, ale byla jsem si jistá, že to vybojuji. I tu nejhorší zprávu dovedla podat tak, že nezněla jako něco neřešitelného, ale jako něco co je sice momentálně špatné, ale dá se s tím něco dělat. Najednou jsem to cítila tak,  že mne sice čeká nepříjemné období různých vyšetření, operace, chemoterapie, ozařování, ale že budu zase v pořádku. Ani na chvíli jsem si nepřipustila možnost, že by to mohlo dopadnout jinak. Trápily mne jen úvahy jak to sdělit dětem a zatajit mamince. Nedovedla jsem si představit co by s ní taková zpráva v jejím věku mohla udělat.
    Nastalo martýrium nejrůznějších vyšetření. Na každé z nich jsem šla s očekáváním dalších špatných zpráv, ale všechny výsledky byly negativní. Žádné metastázy. Pokaždé se kousek té hrůzy odloupl a já si posilovala přesvědčení, že to zvládnu.
Rozhodla jsem se bez odkladu začít s dietou a nakoupila jsem si spoustu ovoce a zeleniny, celozrnnou rýži, ovesné vločky, pohanku, celozrnný tmavý chleba. Kamarádka mi přinesla odšťavňovač abych si mohla dělat zeleninové šťávy. Můj jídelníček byl sice poněkud stereotypní, bez bílkovin, cukru a bílé mouky ale jinak obsahoval patrně vše potřebné k pročištění organismu a posílení imunity. Byla to doslova vitamínová bomba. Ráno jsem si dala ovesnou kaši posypanou skořicí a oslazenou medem. K tomu kávu z kávovinové směsi a snídani jsem zakončila šťávou z jednoho citrónu a dvou pomerančů.  K bědu jsem si vařila celozrnnou rýži  se spoustou zeleniny. Pokaždé jsem volila jinou zeleninovou kombinaci, přidávala jiné bylinky nebo koření, hotové jídlo jsem sypala parmazánem. K tomu pokaždé velkou misku zeleninového salátu. Chutnalo mi to a ani po dvou měsících se mi to nepřejedlo. Maso  ani oblíbené sladkosti mi nechyběly. Místo odpolední kávičky jsem si ke svačině dělala ovocný salát. K večeři jsem měla většinou celozrnný tmavý chleba se sýrem a před spaním grepfruit. Mimo to jsem si jednou denně dělala velkou sklenici zeleninové šťávy, která obsahovala veškerou kořenovou zeleninu, červenou řepu a černou ředkev. Ředkev poněkud kazila lahodnou chuť šťávy, ale moje motivace byla tak silná, že mi ani její ostrá příchuť nevadila. Cítila jsem se velmi dobře a přesto, že mne čekal nepříjemný zákrok, byla jsem klidná a v dobré náladě. Moje rodina sledovala co se mnou dieta udělá. Bratr vyjadřoval obavy, že budu ubývat na váze a nebudu na operaci dost silná. Snažil se mne přesvědčit, abych dietu konzultovala s některým z lékařů. Do toho se mi moc nechtělo, protože jsem se obávala, že se nesetkám s pochopením. V žádném případě jsem nechtěla dietu přerušit nebo předčasně ukončit. Věřila jsem, že to je to jediné a pravé, co mohu já sama v zájmu svého zdraví dělat.
Termín operace byl stanoven na druhého ledna a tak jsem ještě před Vánoci musela absolvovat všechna  předoperační vyšetření. Když jsem si přišla k obvodní lékařce pro výsledky, byla jsem překvapena jejím sdělením, že jsou mnohem lepší než kdykoliv předtím. Řekla mi doslova: „Kdybych nevěděla na jakou jdete operaci, nevěřila bych, že jste nemocná“. Dokonce krevní tlak, se kterým jsem se léčila několik let byl  naprosto v normě, dokonce vykazoval nižší hodnoty. To mne povzbudilo k tomu, abych se přiznala k dietě. Lékařka usoudila, že vhledem k prokazatelným výsledkům proti dietě nelze nic namítat. A tak jsem pokračovala ujištěná, že jsem zvolila tu správnou cestu.
    Jako problém jsem cítila blížící se Vánoce. Moje maminka žila v domově důchodců na Moravě a vždy se těšila až přijedu a vezmu ji na pár dní domů. V domově byla spokojená, měla tam velmi dobrou péči, ale když se mohla na chvíli vrátit do svého prostředí, tak si to vždy užívala a těšila se na to.  Měla ráda Vánoce. Potrpěla si na tradiční  štědrovečerní večeři. Na klasiku s rybí polévkou, smaženým kaprem a bramborovým salátem. K snídani měla ráda domácí vánočku.
Na Štěpána býval rodinný oběd, většinou pečená husa se zelím a knedlíky. 
Tentokrát to ale mělo být jinak. Já jsem si rozhodně štědrovečerní večeři dát nemohla. Bývalý manžel, se kterým jsme vánoce trávili, ryby nejedl a jednu porci kapra bych asi těžko někde koupila. Mimo to, bylo třeba najít nějaké vysvětlení proč já  tradiční večeři jíst nemohu. První dny po příjezdu jsem vařila zeleninu a maminka si to pochvalovala. Ale Štědrý den se blížil a já ji musela  připravit na změnu. A tak jsem jí řekla, že mám nějaký menší problém v prsu, ale nic to není, jdu na operaci, vyndají to a budu zase v pořádku. Jen tak pro svůj klid držím dietu. Mamka reagovala překvapivě klidně. Dietu a příběh naší sousedky znala a souhlasila s tím, že je jistě lepší pro jistotu ji držet. Ani jí nevadilo, že  celé vánoce budou tentokrát  trochu jiné, bez tradičního vánočního menu. Všechna tíha ze mne spadla. 
   Mezi svátky jsem se vrátila do Prahy a 27. prosince jsem šla na příjem do nemocnice. V praxi to však vypadalo tak, že jsem pouze absolvovala přijímací pohovor s lékařkou plastické chirurgie, podepsala všechny možné papíry a mohla jsem odejít domů. Skutečný nástup byl až 2. ledna ráno, nalačno a rovnou na operaci.
Paní doktorka byla mladá, hezká, usměvavá a nesmírně milá. Sdělila mi, že s mojí ošetřující lékařkou z onkologie složitě vymýšlely jak by tu moji operaci bylo možno pojmout aby výsledek byl pro mne co nejschůdnější. A protože nemocnice získala od sponzora 20 implantátů, rozhodly se že po vyjmutí napadené tkáně mi bude rovnou voperován implantát. Po několika měsících, až se jizva zhojí a celá léčba bude ukončena, bude následovat ještě plastická operace, která  už jen dořeší estetický dojem. 
Domů jsem šla šťastná, zase se odloupla jedna slupka mých obav. Nebála jsem se operace ani následné léčby a už vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych se neuzdravila. Ale bála jsem se jak zvládnu pohled na ošklivou jizvu a na holou hlavu bez vlasů. První z obav tedy odpadla.
   Silvestra a Nový rok jsem strávila doma s rodinou a 2. ledna  jsem nastoupila do nemocnice.
Na oddělení plastické chirurgie jsem dorazila ráno nalačno. Před ordinací lékařů už seděla mladší žena s dlouhými tmavými vlasy a u okna postával její manžel. Měla na sobě pruhovaný svetr, zajímavou shodou okolností stejný jako já, jen v jiné barvě. Já měla bílo-zelený, ona černo-hnědý.  Pozdravili jsme se, prohodili nějakou zdvořilostní formulku a pohroužili se do vlastních myšlenek. Za chvíli přišla další pacientka, pozdravila a přisedla si. Po chvilce čekání přerušila tísnivé ticho sestřička, která nám rozdala  žádanky na speciální snímek k zakreslení přesné polohy nádoru. Pracoviště, na které nás vyslala, bylo ve vzdálenější budově areálu nemocnice. Venku byla zima a sníh a tak jsme byly rády, když nám  manžel ženy v pruhovaném svetru nabídl, že nás tam vezme všechny autem. Urychlilo to náš návrat na oddělení a hlavně uvolnilo stísněnou atmosféru. Když jsme se vrátily každá s listem papíru na kterém byla jediná tečka, byly jsme postupně zvány na pohovor s lékařkou, která měla zákrok provádět. A byla to zase ta mladá sympatická a usměvavá paní doktorka, u které jsem byla na příjmu. Byla plná energie a svou dobrou náladu a optimismus snadno přenesla i na nás. Pak už nás sestřičky uvedly na pokoj, který byl připravený právě pro nás tři.  Hned jsme se spřátelily a začaly si tykat. Povídaly jsme si a čekaly kdy kterou z nás odvezou. Jela jsem na sál jako první. Když mne vezli chodbou, všimla jsem si, že hodiny zavěšené u stropu ukazovaly půl deváté. 
Probudila jsem se na dospávacím pokoji, kam postupně přivezli i moje spolupacientky. Po několika hodinách nás převezli zpět na náš pokoj a sestřičky i lékařka chodily pravidelně kontrolovat náš stav. Každé z nás vedla z operační rány hadička, kterou odtékala krev do baňky zavěšené na boku postele. Lékařka nás informovala o průběhu operace, všechno se zdálo být v pořádku. Postupem času se ale stále častěji vracela k mé posteli a znovu a znovu kontrolovala mou baňku. Já jsem se zprvu cítila celkem dobře, ale pak jsem začala pociťovat nevolnost, která se stále stupňovala. Paní doktorka neustále kontrolovala baňku, která se nepřiměřeně rychle plnila,ale také okolí pooperační rány, které bylo zanícené a horké. Nakonec rozhodla, že je nutné ránu znovu otevřít. Mně už bylo tak zle, že jsem ani nevnímala, co se kolem mne děje, všechno mi bylo jedno. Když mne vezli znovu na sál, uvědomila jsem si jen hodiny na chodbě, které ukazovaly opět půl deváté, tentokrát večer.
Ránu otevřeli, vyčistili, zastavili krvácení a když jsem se opět probudila na dospávacím pokoji, cítila jsem se dobře. Od sestřičky jsem se dozvěděla, že moje spolupacientky se o mne tak bály, že se na mne chodily v noci podívat. Když jsem si ráno zapnula mobil, nestačila jsem se divit, kolik jsem tam měla z minulého dne povzbuzujících smsek od příbuzných a přátel. Úplně mne vyvedlo z míry, kolik lidí si pamatovalo, že zrovna ten den jdu na operaci a nezapomněli mi napsat. Ani jsem nemohla uvěřit, kolika lidem na mně záleží. Bylo to něco úžasného.
V nemocnici jsme strávily společně příjemné tři dny. Všichni na nás byli nesmírně milí a my tři jsme si dobře rozuměly. Každý den jsme chodily na převaz a paní doktorka si nás vyzvedávala na pokoji slovy : „tak vezměte si pejska a pojďte za mnou“. Pejskem nazývala krevní baňku. Byla na té  hadičce jako pejsek na vodítku. Každý den se na ní zakreslilo, kolik tam přiteklo krve, z čehož bylo patrné, jak se rána hojí. A tak jsme baňce daly jméno. Když to má být pejsek, tak proč ne rovnou Azor?  Hned se to ujalo a druhý den už jsme slyšely „vemte si Azora a pojďte na převaz.
Moje spolupacientky byly po třech dnech propuštěny, ale mně se baňka ještě stále plnila a tak jsem na pokoji nakrátko osiřela. Druhý den jsem dostala novou spolubydlící. Byla to mladá Ukrajinka, která mluvila tak dobře česky, že jsem dlouho neměla odvahu zeptat se jí odkud pochází, protože jsem si jejím akcentem skoro nebyla jistá. Byla tady vdaná a měla dítě. Vyprávěla mi o otřesném stavu zdravotnictví na Ukrajině, kde si nemocní musí vzít s sebou do nemocnice rodinné příslušníky, kteří tam o ně pečují. Sestry je možno přivolat až když si dotyčný laik s něčím neví rady. Platí se za všechno. Od operací přes injekce až po léky. Za injekci se platí sestře buď  penězi nebo aspoň čokoládou, zadarmo se nic nekoná. Uvědomila jsem si, jak si často nevážíme věcí, které jsou nám samozřejmostí a jak jsme zbytečně nespokojení. 
Domů mne propustili v pátek po delší diskuzi - rána ještě stále krvácela a tak mi nemohli odpojit baňku. Já jsem očekávala návštěvu kamaráda, který měl v pátek přijet do Prahy a nechtěla jsem se s ním setkat jen na chvíli v nemocničním pokoji a tak jsem to nakonec usmlouvala, že půjdu domů s Azorem. 
Přijela pro mne švagrová. Vzala mi tašku, já dala Azora do kapsy kabátu a jely jsme domů. Tam se sešla rodina, přišly děti. Bylo to úžasné ten pocit, že jsem zase doma a mám to za sebou. Ale brzy na mne padla únava a já jsem celé odpoledne prospala.
Kamarád přišel s kytkou jak se sluší na návštěvu nemocných a pozval mne na večeři. To aby mne snad nenapadlo něco doma dělat. Trochu mne to zaskočilo a zaprotestovala  jsem – měla jsem přece  toho Azora. Ale zavelel podobně jako paní doktorka v nemocnici: „tak vezmeme Azora s sebou a jdeme“.  Oblékla jsem si džíny a mikinu s velkými kapsami, abych měla baňku kam schovat, hodila jsem na sebe kabát a vyrazili jsme. Byla jsem slabá jako moucha a nedovedla jsem si moc představit kam dojdu. V pizzerii u nás na rohu byl těžký  vzduch, který mne ovál jen jsme otevřeli dveře - tam bych nevydržela. Šli jsme tedy dál. V pěkné vzdušné restauraci blízkého hotelu bylo příjemně, dostali jsme stůl u zimní zahrady. Sundala jsem si kabát a usedla zády k ostatním hostům, aby nebylo vidět moji krvavou hadičku, která byla tak dlouhá, že ji nebylo možno nikam skrýt. Dala jsem si lososa na špenátových listech. Kamarád objednal víno - bílý muškát.  Já mám raději červené, ale ten muškát byl lahodný, lehký, mírně nasládlý a opojný. Hlava se mi točila z pouhého pomyšlení, že ještě ráno jsem v nemocnici smlouvala abych tam nemusela zůstat přes víkend a o pár hodin později už si užívám krásný večer v příjemné restauraci a milé společnosti. A tak jsme tam seděli, popíjeli to dobré víno a povídali si. Občas jsem musela na toaletu, to jsem Azora. přidržovala v kapse aby mi cestou nevypadl, ale tu krvavou hadičku skrýt nešlo. Nezdálo se však, že by si toho někdo všímal a tak jsem na to přestala myslet. Večer ubíhal příjemně, stále jsme si měli co povídat a když mne napadlo podívat se na hodinky, bylo půl druhé. Kamarád mi nabídl odvoz taxíkem, ale já jsem dala přednost procházce - venku bylo příjemně a svěže a nebylo to daleko. Najednou jsem se cítila úplně zdravá.
Po operaci jsem se rychle zotavovala, při kontrolách jsem se pokaždé setkala s mými spolupacientkami. Tentokrát jsem se já hojila rychle, ale ony se obě do nemocnice ještě vrátily, jedna z nich dokonce několikrát. 
Při kontrole na onkologii mi lékařka sdělila, že jsem v pořádku, jen je třeba počkat na výsledek z kultivace nádoru a že je velmi pravděpodobné, že nebudu muset podstoupit chemoterapie ani ozařování, ale nasadí mi pouze hormonální léčbu. Byla jsem šťastná, cítila jsem se skvěle  a hned jsem si domluvila v práci přibližný termín návratu z pracovní neschopnosti. Ale výsledek kultivace byl nejasný - můj  nádor nereagoval na nic. Proto se lékařka rozhodla nasadit mi chemoterapie a hned mne také připravila na to, že přijdu o vlasy. To byla docela rána. Nedovedla jsem si představit, že se podívám do zrcadla a uvidím tam svoji holou lebku. Ale paní doktorka mne vesele ujistila, že vlasy, které mi pak narostou budou daleko lepší než ty co mám a poradila mi, abych si co nejdříve obstarala paruku. Předala mne na oddělení chemoterapií. Lékařka, ke které jsem byla přidělena byla hodná a příjemná, ale chyběl mi u ní ten náboj, který ze sebe vyzařovaly „moje“ paní doktorky. 
S termínem první chemoterapie jsem dostala poukaz na paruku, respektive na slevu 1000,-Kč, další slevu 500,- mi poskytli v obchodě. Přesto jsem za paruku, speciální šampon na kondicionér zaplatila skoro 9000. Vybíraly jsme ji se švagrovou, prodavačka se nám maximálně věnovala a tak jsem zkoušela jednu paruku za druhou. Nakonec jsme vybraly blond mikádo, což odpovídalo poměrně věrně mému stávajícímu účesu. Paruka nebyla z pravých vlasů, ale byla vázaná na jemné síťce, takže při rozhrnutí vlasů nebylo vidět textil, ale vlastní kůži, což dělalo velmi přirozený dojem.
Asi týden po první chemoterapii mi začaly vlasy padat a když se mi po pár dnech při mytí hlavy ucpal odtok vaničky ve sprše, zavolala jsem mé kadeřnici a ta přišla ke mně domů a ostříhala mne. Byla to moje kamarádka a tak to se mnou prožívala. Nevzala to úplně dohola, nechala mi asi milimetrový mech, který pak už tak rychle nevypadával. Byla při tom samá legrace, říkala, že mám krásně kulatou hlavu a jak mi to sluší a že to vůbec nevypadá špatně. Když jsem si pak nasadila paruku, byla jí nadšená. Nedala si ani kávu, strašně spěchala. Asi po roce mi  řekla, že pak stála na zastávce tramvaje a brečela.
   Chemoterapie mne připravily nejen o vlasy, ale také o všechny síly. Po té první mi bylo strašně zle. Dostala jsem nějaké prášky proti zvracení, ale moc mi nepomohly. Po několika dnech jsem se zotavila a cítila jsem se dobře, ale už jsem se bála jaké to bude příště. Když jsem to řekla ošetřující lékařce, napsala mi jiné léky. Mimo to moje děti někde slyšely, že pomáhá konopí a tak roztáhly sítě mezi kamarády. Nakonec mi sehnali už hotové balené cigarety - směs tabáku a marihuany. Otec  jejich kamaráda prý si tím po chemoterapiích úspěšně pomáhal proti nevolnosti. A tak jsem to kombinovala. Léky, které jsem dostávala byly vždy na první tři dny a fungovaly, ale čtvrtý den už to bez nich bylo horší. Tak jsem si dalších pár dní při každém náznaku nevolnosti párkrát potáhla z ubalené cigarety a za chvíli mi bylo docela dobře. Celkem jsem měla čtyři chemoterapie, které měly být původně v třítýdenním intervalu ale postupně se interval prodlužoval, neboť jsem měla velký úbytek bílých krvinek a tak se muselo vždy čekat až budou v normě. Po každé kapačce  jsem se cítila více slabá, unavená, neustále ospalá. To mi vydrželo několik týdnů. Chodila jsem na kontrolní odběry, bílé krvinky se vracely do normálu pomalu.  
 Po ukončení chemoterapií jsem šla na kontrolu ke své ošetřující onkoložce.  Vítala mne  vesele jako obvykle.  Pokynula mi abych si odložila a při tom prohodila: „ a připravte se na to,  že budete muset udělat rozhodnutí, které vám nezávidím“.  Trochu mne zamrazilo.  Vysvětlila mi, že by mi ráda nasadila ještě hormonální léčbu, která však  má několik nepříjemných vedlejších účinků, proto je třeba abych se sama rozhodla, jestli ji chci lék brát nebo ne. Když jsem slyšela, že jde o léčbu na několik dalších let a představila jsem si všechny ty vedlejší účinky, které by mi život rozhodně nezkvalitnily, ale naopak by mi přinášely problémy, ke kterým mám už stejně rodové dispozice, byla jsem z toho zmatená. Paní doktorka znovu zdůraznila, že by byla ráda, kdybych léky brala, ale rozhodnout že se musím sama. Pokud je začnu brát, mohu je podle své vůle kdykoli vysadit, aniž bych ji o tom informovala. A napsala mi recept. Odešla jsem jako náměsíčná. Probírala jsem to v hlavě ze všech stran, porovnávala všechna pro a proti. A vyšlo mi z toho, že jediné plus toho léku je v tom, že bych něco brala pro jistotu, ale stejně není nikde žádná záruka, že bych přes to nemohla znovu onemocnět. Zato na vedlejší účinky bych se mohla spolehnout stoprocentně, ty by se dostavily  určitě. A tak jsem si lék nevyzvedla a paní doktorka při příští kontrole jen řekla, že  to předpokládala.
Chemoterapie jsem končila v květnu, ale celé léto jsem byla slabá, měla jsem neustále návaly horka, nesnášela jsem slunce a letní vedra, trpěla jsem závratěmi, měla jsem sníženou imunitu. Vždy jsem nějakou dobu měla pocit, že už je všechno v pořádku a začala jsem naplno fungovat, ale zakrátko mne najednou síly opustily, dostala jsem teplotu, pár dní jsem doslova prospala.  Pak  mi zas bylo dobře a  byla jsem na nějaký čas plná energie a víry, že už to mám za sebou. Měla jsem kolem sebe neustále plno přátel, chodila jsem na procházky, za kulturou, s kamarádkami do cukrárny.  Než mne to znovu porazilo. Nakonec jsem odjela  na chalupu do Podkrkonoší a tam jsem trávila celé dny v lesích. Teprve tam jsem se začala pomalu zotavovat a skutečně nabírat zpátky ztracené síly.
Paruku jsem nenosila, bylo mi v ní  v létě horko a to mi nedělalo dobře a tak jsem se naučila různě zajímavě vázat šátky. Vlasy začaly růst krátce po poslední chemoterapii. Rostly husté, ale šedivé. Když  jsem měla ježka  asi na 2 cm, obarvila jsem je na svoji obvyklou barvu a začala jsem chodit v plátěných kloboucích. Doma jsem chodila s holou hlavou po celou dobu kdy jsem byla bez vlasů. Rodina i blízcí přátelé si zvykli a nikdo tomu nevěnoval pozornost.
V době, kdy jsem chodila na chemoterapie požádala jsem o kontakt na psycholožku. Objednala jsem se k ní a začala pravidelně docházet. Hned v úvodu jsem jí řekla, že se nehroutím ze své nemoci ani nemám obavy, že by se mohla vrátit, ale naopak jsem rozhodnutá udělat za ní tečku. Ale potřebovala jsem si udělat pořádek ve svém životě, ve svém způsobu myšlení. Měla jsem za sebou různá těžká a stresová období a věřila jsem tomu, že v nich byl původ mé nemoci. Velmi rychle jsem zjistila, že to byl dobrý nápad a psycholožka se ukázala být skutečně  významnou pomocnicí v mém duševním úklidu. 
Někdy v době, kdy jsem k ní začala chodit doporučila mi dcera knihu Josepha Murphyho Moc podvědomí. Za normálních okolností a v kterékoli jiné době bych ji velmi rychle odložila, ale teď jsem naléhavě potřebovala změnit svůj život a zde jsem nalezla první návod k tomu jak to lze dokázat pomocí síly podvědomí. Fungovalo to. Postupně jsem se seznamovala s dalšími knihami. Louis Hay, Joe Vitale, Rhonda Byrne se stali mými průvodci a rádci a já jsem si s pomocí jejich knih začala dokazovat, že zvládnu věci, které se mi do té doby zdály neřešitelné a že vlastně mám svůj život ve svých rukách. Postupně , jakoby samy od sebe se mi řešily staré problémy ve vztazích s některými lidmi, odbourávaly se staré bloky a já jsem nabývala dojmu, že mne najednou všichni milují. Život mne začal bavit daleko víc, než kdykoli předtím.
  Ale pak se blížily Vánoce a já jsem upadla do  deprese. Byla jsem neustále vystresovaná, měla jsem pocit, že nic nezvládám a nestíhám. Chtěla jsem, aby tyhle Vánoce  byly opravdu  hezké ale  měla jsem panický strach, že nezvládnu a nestihnu všechno včas nakoupit, připravit, napéct a navařit. Že na někoho zapomenu s dárkem. Že něco bude špatně. Na nějaké čtení nebylo ani pomyšlení, ani čas.  Až to jednoho dne vygradovalo a můj syn vzal všechny ty moje knížky  a hodil je přede mne na stůl se slovy „prosím tě čti si !“. Tak jsem si hodila do kabelky Klíč od Joe Vitalea a v tramvaji cestou na nákupy jsem knihu náhodně otevřela a začala číst. Zřejmě právě na té stránce bylo to, co jsem zrovna potřebovala. Fakt je, že jsem  se domů vrátila zklidněná a v dobré náladě. Opravdu to fungovalo. Pak jsem knihu nosila stále u sebe a  otvírala ji na libovolné stránce kdykoli jsem usedla do nějakého dopravního prostředku, byť jen na pět minut. Už jsem si zase byla jistá, že všechno stihnu včas a dokonale. Svátky byly hezké, všechno se povedlo tak jak jsem si to přála. Byly to poslední Vánoce mé maminky. Nějak jsem to tušila, bylo jí 93 let, hlavně kvůli ní mi na nich tolik záleželo.
   Pak přišel Silvestr a Nový rok, čas rekapitulace . Když jsem si po silvestrovském večeru šla lehnout nemohla jsem hned usnout. Uplynulý rok mi běžel hlavou jako nějaký film.  Uvažovala jsem co bych si přála do toho nového roku. Asi aby byl lepší než byl ten starý. A najednou jsem si uvědomila, že to vůbec nebyl špatný rok, i když jeho začátek zrovna slibně nevypadal. Naopak. Daleko víc mi dal než vzal. Posunul mne dál, do úplně jiné roviny. Přinesl mi spoustu nových zkušeností. Poznala jsem nové úžasné lidi.  A líp jsem poznala  také ty, mezi kterými jsem dosud žila. Moje báječná rodina mne podržela v každé fázi mé nemoci.  Přátelé a příbuzní, se kterými jsem se dříve vídala  jen zřídka, protože nikdy nebyl čas, na mne teď měli čas kdykoli a byli mi neustále nablízku, volali mi, setkávali se se mnou. Na nic jsem nebyla sama. 
Zaplavila mne vlna vděčnosti za ten rok, který měl být původně plný trápení, ale ve skutečnosti byl výjimečný. Díky všem, kteří k tomu přispěli.