Cestování po Skotsku- Highlands

Drsná a zároveň malebná, romantická a tajemná krása Skotské vysočiny nemá srovnání s žádným pohořím, které jsem dosud měla možnost navštívit.

Také ne každý národ tak hrdě lpí na své historii a tradicích jako Skotové, zejména ti z oblasti Highlands, kteří si dosud uchovali svůj gaelský jazyk a staré keltské zvyky a hudbu.

Skotská vysočina zabírá prakticky celý sever Skotska a pokračuje až na ostrov Skye. Celou tuto oblast vyplňují nádherné skalnaté, většinou holé a různě zbarvené hory a hluboká zelená údolí s kouzelnými jezery.

Glasgow je všeobecně považováno za jakousi vstupní bránu do Highlands, i když z geografického hlediska začínají mnohem dál.

Na několikadenní výlet jsme vyjeli rozespalí časně ráno za typicky skotského sychravého počasí, ale cesta, která vedla krásnou svěže zelenou krajinou nás rychle probrala. Nikdy jsem neviděla tak sytě zelenou trávu jako ve Skotsku. Asi je to tím, že je tak často a důkladně zalévána.

První zastávku jsme udělali v Glencoe u jezera Loch Leven, kde se v roce 1692 odehrála bitva u Glencoe, známá také jako masakr u Glencoe.

Po procházce kolem jezera jsme pokračovali vzhůru do hor. Jeli jsme úzkou silnicí, kde nás ze všech stran obklopovaly většinou holé skalnaté kopce. Jen zřídka jsme viděli někde v dálce malé osady nebo úplně na samotě stojící bílé domky. Všude se táhly skály a vřesoviště, ale prakticky nikde žádný les. Jediný opravdový a nejstarší les v Highlands je chráněný prales Argail Forrest.

Ještě v 18. století byla tato oblast celkem hustě osídlena, byly zde vesnice, jejichž obyvatelé se živili zemědělstvím. Nedovedu si moc představit, co a s jakým úspěchem tady mohli pěstovat. Později zde došlo k organizovanému vysídlování kvůli velkochovům ovcí.

Ovcím se zde očividně daří. Ač jsme cestou mezi horami neviděli snad jediného člověka, střapatá ovčí hlava na nás vykukovala z každého skalního útesu. Je mi záhadou, čím se v té nehostinné holé krajině živí.Ovce byly absolutně všude. Ale žádná stáda, jak je známe z našich hor.

Jednotlivé, jakoby zatoulané ovečky, každá s barevným pruhem přes celá záda. Někde měly pruhy zelené, někde modré, červené nebo žluté. Na jaře je sem vypustí jejich chovatelé a nechají je svému osudu až do podzimu, kdy shánějí svá stáda dohromady. Každý si své ovce pozná právě podle barevného označení.

Zajímavé je, že ve skotských restauracích neseženete skopové nebo jehněčí maso. Je zde velmi oblíbené národní jídlo zvané Haggies, což je něco jako náš jaternicový prejt, ale vyrobené z ovčích vnitřností. Podává se s vařeným tuřínem a bramborovou kaší.

Ale najít někde na jídelním lístku normální pečené nebo jinak upravené skopové maso je naprosto vyloučeno. Pouze v Culross jsme v jedné restauraci objevili vynikající místní specialitu pečené jehněčí nožky. Na náš dotaz nám bylo vysvětleno, že veškeré maso z ovcí jde na vývoz.

Na břehu jezera Loch Linnhe, kde na ostrůvku vyčnívajícím z vody stojí hrad Stalker se rozkládá městečko Ford William. Nad ním se tyčí nejvyšší skotská hora Ben Nevis, vysoká 1343 metrů. Výstup na Ben Nevis prý z Ford William trvá 8 hodin, ale my jsme ho neabsolvovali. Pokračovali jsme v cestě plné dalších zajímavých zastávek.

Z Ford William lze historickým parním vláčkem dojet do městečka Mallaig. Trať vede nádhernou krajinou přes obrovské viadukty. Milovníci Harryho Pottera ji znají jako cestu do Bradavic. Z Mallaig je možné převézt se trajektem na ostrov Skye.

My jsme jeli autem z Kyle of Lochalsh, odkud vede na ostrov Skye most. Trasa vede kolem nejznámějšího skotského hradu Eilean Donan Castle.

Za zmínku stojí také Ullapool, ležící na břehu jezera Loch Broom, které ústí do moře a Durness, kde jsou nejkrásnější pláže ve Velké Británii označené modrou vlajkou. Pro velké vlny jsou vyhledávané surfaři.

V  Milngavie začíná West Highland Way – oblíbená pěší nebo cyklistická trasa vedoucí přes Highlands, která končí ve Ford William sestupem z hory Ben Nevis.

Úžasná byla cesta na poloostrov Applecross. Vede tam, původně dobytčí stezka, dnes jedna z nejvýše položených horských silnic v Evropě. Nad námi skály, pod námi prudký sráz, raději jsme se dolů moc nedívali. Ale na konci této krkolomné cesty nám byl odměnou skvělý oběd v nejvyhlášenější rybí restauraci ve Skotsku. K výtečně připraveným rybám servírovali majonézu v lasturách, které nám pak umyté dali jako suvenýr.  

V městečku Gairloch jsme si udělali zastávku na kávu. V malé kavárničce plné polic s knihami a časopisy seděli místní, patrně pravidelní hosté. Někteří si četli, dámy háčkovaly nebo pletly. Prostředí velmi příjemné, káva vynikající.

Nezapomenutelný zážitek byl nocleh na majáku Rua Reidh. Všude okolo divoká rozervaná skaliska o která se rozbíjely do běla zpěněné vlny a na jednom z útesů vybíhajících do moře stál maják, ke kterému vedla úzká příjezdová cesta.

Maják měl v přízemí „společenskou místnost“, kde jsme povečeřeli ze svých zásob a několik pokojů, kde se dalo přespat. Nahoru do věže majáku přístup bohužel nebyl. Musí to být nádherný výhled do daleka na širé moře.

Personálu zde bylo minimum- nějaký člověk nás ubytoval a  pak už se až do rána nikdo neukázal. Ráno se objevil někdo v kuchyňce a dostali jsme ne zrovna bohatou, ale dobrou snídani. Ještě jsme si udělali pár fotek a pokračovali jsme v cestě .

Samozřejmě jsme nemohli vynechat známé jezero Loch Ness. Fialová Lochneska shlíží na jeho hladinu z břehu a ochotně dovoluje turistům, aby se s ní vyfotili.

Poslední zastávku jsme udělali u jezera Loch Lomond, které je zaslouženě opěvováno v mnoha skotských národních písních.