Cestování po Německu - VII. část - Drážďany

Do Drážďan se jezdívalo za nákupy ještě v prvních létech po revoluci, i když už to nebyly ty nájezdy na obchody s obuví, silonovými záclonami a dětskými kočárky jako za dob socialismu.

My, starší pamětníci si ještě dobře vzpomínáme na doby, kdy jsme všichni šíleli po dederonkách, šusťácích a jiných umělohmotných módních hitech u kterých sice soudruzi z NDR občas udělali nějakou tu chybu, ale daly se zde sehnat. Mladší generaci nechť rodiče vysvětlí pojmy dederonka a šusťák.

Já jsem se rozhodla navštívil Drážďany jako město úžasných stavebních a kulturních památek, které Němci pečlivě a trpělivě celá léta vyhrabávali ze sutin po plošném bombardování za druhé světové války a podle původních plánů, dobových obrazů a fotografií je postupně znovu stavěli.

Chtěla jsem vidět, jak se to kdysi šedivé a ponuré město plné sutin za poslední roky změnilo.

Už cesta z nádraží širokou a moderní Prager Strasse, plnou obchodních domů a restaurací byla příjemná. Do historického centra města to není daleko a tak jsem se brzy ocitla v místech, kde na mne doslova dýchlo baroko.

Procházela jsem ulicemi a nevěděla, kam se dřív podívat. Nedovedla jsem si představit, že všechny ty krásné domy, paláce a kostely, byly srovnány se zemí a vlastně až od šedesátých let minulého století se začaly na přeživších troskách kámen po kameni znovu stavět.

Nechtělo se mi věřit, že to nejsou původní historické objekty. Připomněly mi to až moderní vybavení a výzdoba vnitřních prostor kostelů. Původní fresky, malby, sochy a oltáře se samozřejmě ve většině případů nedochovaly.

Prohlédla jsem si monumentální katedrálu Nejsvětější trojice Hofkirche, krásný kostel Kreuzkirche, ale nejvíc mne vzal za srdce teprve v r. 2005 dostavěný a znovu vysvěcený kostel Frauenkirche. Ten skutečně bere dech.

Neměla jsem bohužel dost času, abych navštívila všechna muzea v Residenzschloss – Rezidenčním paláci. Mají tam největší klenotnici v Evropě, muzeum saských králů, zbrojnici, jejíž součástí je také sbírka osmanského umění i muzeum mincí s nejstarší sbírkou grafik.

V Zwingru jsem nemohla vynechat galerii mých oblíbených starých mistrů ale už jsem nestihla muzeum míšeňského porcelánu.

Toulala jsem se ulicemi Starého města a obdivovala krásně zdobené fasády znovu postavených historických budov. 

Některé honosné domy a paláce mají zcela prozaické využití, jak třeba sídlo policie.

Úžasný je 102 metrů dlouhý obraz Fürstenzug – Pochod knížat namalovaný na pruhu 250 000 dlaždic z míšeňského porcelánu na zdi v Augustusstrasse mezi Hofkirche a Residenzschloss. Je na něm znázorněna 800 let dlouhá historie Saského království.

Prošla jsem se parkem kolem Labe, odkud je krásný výhled na řeku a část města ležící na druhém břehu a obdivovala se nádherným sochám všude kolem. Výlet jsem zakončila v příjemné kavárničce  u mého oblíbeného cappuccina mit Apfelkuchen a vydala se zpět k nádraží.

Odjížděla jsem s pocitem, že se sem musím ještě někdy vrátit, protože jsem zdaleka neviděla všechno.

Doufám, že jsem vyprovokovala alespoň některé z vás, kteří si pamatují Drážďany jako nevlídné město plné oplocených ruin, které lákalo převážně svými obchody, aby si udělali výlet a užili si hezký den v dnešní krásné moderní i historické Saské metropoli. Není to daleko a stojí to za to.