Slezské mírové kostely ve Svídnici a Javoru

Polské mírové kostely ve Svídnici a Javoru, které patří mezi největší dřevěné církevní stavby na světě jsou právem od roku 2001 na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Po třicetileté válce, v době útlaku protestantů, povolil na základě Vestfálského míru a na přímluvu Švédska císař Ferdinand III. ve Slezsku stavbu tří protestantských kostelů.

Podmínky jejich výstavby byly striktní: musely být postaveny z netrvanlivých materiálů, tedy z hlíny, slámy nebo dřeva, nesměly mít věž ani zvony, mohly stát jedině za městem, ne blíže než na dostřel od městských hradeb a jejich stavba nesměla trvat déle než rok.

Dodnes se ve velmi dobrém stavu zachovaly pouze dva z nich, třetí ve městě Glogów byl zničen při požáru v roce 1758.

Svídnický mírový kostel byl postaven ze dřeva za 10 měsíců v roce 1656. Je v něm 4000 míst k sezení, ale celkem pojme až 7500 věřících.

Kromě čtyř hlavních vchodů, z nichž každý slouží pro nějakou konkrétní příležitost (jeden vstup je pro pohřby, jiný pro křtiny atd.) je zde dalších 27 vchodů, kterými vcházívali členové šlechtických a měšťanských rodin přímo do svých lóží.

Nejkrásnější je lóže rodu Hochbergů, která je zasklená dosud původním bublinkových sklem a je označená erby a pamětní deskou.

Kostel má 2 patra nádherně zdobených balkonů, krásný vyřezávaný oltář z roku 1752 a úžasné varhany, které proslavil zejména Mezinárodní Bachův festival, který se tady každoročně koná.

Z kostelem je bohužel neudržovaný hřbitov s popadanými náhrobky zarostlými plevelem.

Na pozemku stojí také dodatečně postavená zvonice a bývalá evangelická škola, kde je dnes malá kavárna.

Svídnice je nám blízká především svým úzkým propojením s našimi českými dějinami. V tomto starobylém městečku, tehdy hlavním městě Svídnického knížectví, se v roce 1339 narodila třetí manželka Karla IV. a matka Václava IV. Anna Svídnická.

Mimo to město samotné původně založila manželka vratislavského knížete Jindřicha II. Pobožného, kněžna Anna Česká, pocházející z rodu Přemyslovců.

Název města byl odvozen od slova śvidwa- dřín, kterým byly porostlé břehy řeky Bystrzyce.

Úplně nejstarší osídlení je však archeology doloženo už z doby 1200-1300 let před Kristem, kdy zde žily kmeny lidu lužické kultury. Později bylo území obýváno Slezany.

Od roku 990 zde vládl kníže Mečislav z rodu Piastovců, první písemná zmínka však pochází až z roku 1267.

V roce 1392 se Svídnice stala na 350 let součástí Království českého. Po první slezské válce v roce 1742 připadla Prusku.

Ve středověku byla Svídnice známá především výrobou piva, které se odtud rozváželo po celé Evropě a postupně se začalo podle zdejší receptury vyrábět i v jiných evropských městech. Svídnické pivo se vařilo v Praze, v Heidelbergu, dokonce i v Pise.

V roce 1428 zde došlo k povstání, které bylo inspirováno naším husitstvím, ale bylo záhy potlačeno, stejně jako pozdější povstání řemeslných cechů v r. 1520.

Za třicetileté války se usídlila ve Svídnici vojska Albrechta z Valdštejna, která ji doslova vyjedla a po válce město postihlo několik požárů.

K rozvoji a industrializaci Slezska došlo až po sjednocení Německa v roce 1871. Byly zde postaveny továrny na zpracování lnu a bavlny, byla vybudována železniční trať.

Na konci 2. světové války bylo Slezsko obsazeno Rudou armádou, která zde setrvala až do roku 1990.

Svídnice nebyla prakticky vůbec poškozena za 2. světové války, proto je zdejší historické centrum zachováno téměř v původní podobě.

Přestože nám celý den propršel, stálo za to udělat si procházku městem.

Svídnice má pěkné náměstí s radnicí, která byla po několika požárech přestavěna v létech 1548-1555 do renezanční podoby a později v létech 1717-1720 opět přebudována tentokrát do barokního stylu. Dnes je zde muzeum  řemesel a obchodu.

Fasáda je zdobena několika sochami svatých, na štítu jsou sochy svídnických knížat a Karla IV.

Před radnicí stojí plastika první ženské astroložky Marie Kunicové (1610-1664), která pozorovala oblohu ze střechy právě této budovy. Maruška, jak jí místní říkají, sedí na lavičce s knihou Urania propitia, kterou o astrologii napsala. Je po ní pojmenován jeden z největších kráterů na Venuši.

Dominantou historického centra Svídnice je katedrála Sv. Stanislava a Sv. Václava. Na místě původního dřevěného kostela ji nechal koncem 13. století postavit Boleslav II. Svídnický; dokončena byla za vlády Václava IV.

V době pruské vlády byl kostel odsvěcen a 100 let sloužil jako sýpka. Do nynějšího pseudogotického stylu byl přestavěn v létech 1893-1895. V roce 2004 ho navštívil papež Jan Pavel II., který kostel prohlásil diecézní katedrálou.

První písemná zmínka o městě Javor pochází z roku 1292 v souvislosti s hradem, který byl knížecí rezidencí Henryka V. Tlustého.

Později byl sídlem knížete Boleslava II., po jehož smrti zůstal v majetku jeho manželky Anežky a po ní připadl Českému království.

V době pruské vlády zde byl útulek pro duševně choré a později věznice. Dnes jsou zde kanceláře a domov mládeže.

Javor má pěkné historické náměstí s radnicí z poloviny 14. stol., která prošla pozdějšími přestavbami, její věž s hodinami je však původní z roku 1397.

Kostel míru v Jaworu je stejně krásný jako ten ve Svídnci. Byl vysvěcen v roce 1654 a v podstatě se zachoval v původním stavu. I zde jsou nádherně zdobené galerie, vyřezávaný oltář a kostel je celý vyzdoben překrásnými malbami od neznámého umělce, které zobrazují biblické příběhy.

Byl rovněž postaven ze dřeva ve stylu hrázděného zdiva a byl konstruován tak, aby se do něj vešlo 6000 věřících.

Slezské hrázděné kostely míru jsou skutečné unikátní a rozhodně stojí za návštěvu.